Hlavní Menu > Aktuální informace > Čínský Tibet
Tibet je odedávna vždy součástí Číny

2004/06/11

   Tibet se nachází na jihozápadě Číny v oblasti Čchingchajsko-tibetské náhorní plošiny, má rozlohu více než 1.2 milionu kilometrů čtverečních, což je 1/8 celé rozlohy Číny. Na severu Tibet hraničí se Sinťiangem, na severovýchodě s provincií Čching-chaj, na východě s provincií S´-čuan, na jihovýchodě s provincií Jun-nan, na jihu a na západě pak s Barmou, Indií a Nepálem. Tibet je také nazýván „ Střechou světa“ a průměrná nadmořská výška dosahuje přes 4.000 metrů. Nejvyšší horou v pohoří Himaláje je Čomolungma, je vysoká 8.848,13metrů a je nejvyšší horou světa.
   Tibet je jednou z pěti autonomních oblastí obývaných národnostními menšinami, s hlavním městem Lhasou. Tibetská oblast zahrnuje 6 místních regionů a 75 okresů. Tibet má nyní (podle sčítání z roku 1996) celkem 2,440.000 obyvatel, z toho bylo 95% Tibeťanů a 5% obyvatel Chanské a jiné národnosti. Tibeťané jsou hlavní národností v Tibetu, jsou velmi pohostinní, srdeční, milují zpěv a tance. Většina jsou rolníci a pastevci, vyznávají lamaismus.
   Čína je státem s mnoha národnostmi. V průběhu dlouhého historického vývoje v zemi 56 národností, jako jsou mimo jiné Chanové, Tibeťané, Mongolové, Ujguři, společně vytvořilo jednotný stát. Tibeťané jsou jednou z významných národností.
   Již dávno před vytvořením jednotné tibetské národnosti tato udržovala v oblasti západní a severozápadní Číny těsné styky jak s národností Chan, tak i s dalšími národnostmi.
   V 7. století naším letopočtem tibetský král Songtsen Gampo sjednotil tibetské kmeny na Čchinghajsko-tibetské náhorní plošině a založil království Tubo, které mělo s tehdejší čínskou dynastií Tchang velmi těsné styky. Král Sontsen Gampo se oženil s tchangskou princeznou Wen-čen, další princezna Ťin-čen se provdala do Tibetu a takto mezi tibetskou a chanskou národností byly postupně navázány velmi těsné politické, hospodářské a kulturní styky.
   V polovině 9. století po zániku sjednoceného království Tubo, tibetské kmeny se na Čchinghajsko-tibetské náhorní plošině rozpadly na mnoho navzájem nenáležejících místních mocenských skupin.
   V polovině 10. století část tibetských kmenů v těchto oblastech, které byly původně součástí království Tubo, spadly pod dynastii Sung. Takto se postupně zbližovaly a rozvíjely všestranné styky mezi tibetskou a chanskou národností.
   Ve 13. století založili Mongolové na území Číny nebývale sjednocenou dynastii Juan, která zahrnovala různé národnosti. Tibet byl oficiálně včleněn na teritórium Číny jako jedna z čínských administrativních oblastí.
   Mongolský císař Šizu(Kublajchán) vytvořil pod správou mongolské dynastie na území Tibetu místní politickou moc a tak postupně vybudoval administrativní systém, který uskutečňoval plnou suverenitu říše.
   Od těchto časů po celá staletí čínská ústřední vláda přímo řídila na území Tibetu administrativní moc, jmenovala a odvolávala místní tibetské představitele.
   Od druhé poloviny 14. století nástupem dynastie Ming byl systém zavedený mongolskou dynastií v podstatě převzat. Postupně bylo jmenováno 8 civilních a duchovních představitelů za místní správce v různých regionech Tibetu. V této době hospodářské a kulturní výměny mezi tibetskou oblastí a Čínou byly velice časté, vztahy mezi tibetskou a chanskou národností dosáhly všestranného posílení.
   Od 17. století Mandžuové sjednotili Čínu a založili dynastii Čching. Císař Šun Č´ a Kchang Si v letech 1653 a 1713 oficiálně udělili titul 5. dalajlámy a 5. pančenlámy. Od té doby tituly dalajlámy a pančenlámy byly potvrzeny ústřední vládou, což se stalo systémem, kdy reinkarnace obou představitelů musí být schválena a potvrzena ústřední vládou dynastie. Mandžuská dynastie rovněž jmenovala členy místní vlády, zřídila úřad státního sekretáře pro Tibet, který zastupoval ústřední vládu, kontroloval místní administrativu, vyhlašoval systém místní vlády, dbal na respektování zákonů a nařízení, posiloval administrativní řízení nad Tibetem a byly vytvořeny těsnější a pevnější vztahy mezi tibetskou oblastí a vlastí.
   V 19. století, na konci vlády mandžuské dynastie, Anglie se začala dopouštět vůči Číně agresí, pronikla do pobřežních oblastí a do Tibetu s cílem narušit vztahy mezi různými národnostmi Číny. V důsledku mnoha chyb ve vnitřní a zahraniční politice prohnilé mandžuské vlády, došlo také k rozporům mezi představiteli Tibetu a ústřední vlády. Avšak to nic nezměnilo na Číně jako jednotné politickém subjektu tvořené národnostmi Chanů, Mandžuů, Mongolů, Muslimů, Tibeťanů a dalšími národnostmi.
   V období Čínské republiky (1912-1949) , Anglie využila chaotické situace čínské občanské války a začala ovlivňovat horní společenské vrstvy v Tibetu se snahou oddělit Tibet od Číny. Tyto snahy však narazily na rozhodný odpor jak tibetských vlasteneckých sil, tak lidu celé Číny a neuspěly. Základní vztahy mezi ústřední politickou mocí a místní politickou mocí v Tibetu byly zachovány. Skutečnost, že od dob mongolské dynastie vykonávala Čína svrchovanost nad Tibetem, se nezměnila.
   V roce 1934 čínská kuomingtanská vláda vyslala člena Komise pro mongolské a tibetské záležitosti jako stálého zástupce do Tibetu. Nynější 14. Dalajláma, který se dnes nachází v exilu, na základě tehdejší procedury musel být v roce 1940 schválen do této funkce předsedou nacionalistické vlády Číny. Ústřední vláda také vyslala osobně předsedu Komise pro mongolské a tibetské záležitosti na jeho inauguraci.
   Dne 1. října 1949 po vyhlášení vlády Čínské lidové republiky tato vláda se stala jedinou legitimní vládou, která nahradila vládu Čínské republiky. Tato nová vláda byla brzy uznána řadou států a mezinárodním společenstvím a také přirozeně získala mandát nad celým suverenním územím Číny včetně Tibetu. V důsledku činnosti určitých zahraničních sil, které osnovily komplot t.zv. „nezávislost Tibetu“, rozhodla ústřední vláda vyslat na jaře a v létě 1950 armádní jednotky do Tibetu, aby rozbily zahraniční separatistické spiknnutí a ochránily jednotu Číny. Za podpory tibetského lidu, v roce 1951 byl Tibet osvobozen mírovou cestou. Od té doby lidová vláda uskutečňuje národnostní politiku nového typu a Tibeťané, jakož i jiné národnosti, poprvé užívají práva rovnoprávnosti národností. V roce 1959 se začaly v Tibetu provádět demokratické reformy, byl svržen feudálně-otrokářský řád, rolníci byli vysvobozeni z otroctví a stali se pány svého osudu. Tibet doznal nebývalého rozvoje ve všech oblastech-politické, hospodářské a kulturní. V roce 1965 byla oficiálně založena Tibetská autonomní oblast. Ačkoliv v průběhu „kulturní revoluce“ došlo k vážným chybám, úspěchy ve výstavbě daleko převyšují. Výrobní síly v Tibetu dosáhly velkého rozvoje, život lidu se postupně zlepšil, což je v dřívější historii Tibetu nebývalé.
   Více než tisíciletá psaná historie vztahů tibetského národa s dalšími národnostmi Číny dokazuje, že Tibet už od pradávna je neoddělitelnou součástí Číny.




< Suggest To A Friend >
 
     <Print>