Hlavní Menu > Aktuální informace > Čínský Tibet
II.Starý Tibet

2004/06/11

   Před rokem 1959 byl starý Tibet pod vládou 14. dalajlámy společností feudálně nevolnickou pod despoticko-politickou vládou, společností, která byla ještě temnější než evropské nevolnictví ve středověku. Místní správní úředníci, šlechta a vysocí lámové v klášterech, kteří čítali méně než 5% tibetské populace, měli v Tibetu ve vlastnictví veškerou zemědělskou půdu, pastviny, lesy, hory a řeky, jakož i dobytek. Měli rovněž vládu nad životem a majetkem lidí. Nevolníci a otroci neměli osobní svobodu a už vůbec ne politické postavení.

   1.Charakteristika sociálně ekonomické struktury starého Tibetu
   Sociálně ekonomická struktura feudálního nevolnictví v Tibetu byla jednostranná. Páni nevolníků, kteří představovali pouze 5% obyvatelstva, měli v rukou vlastnictví, řízení a vládu, zatímco nevolníci a otroci byli krutě potlačováni, vykořisťováni a zotročováni. V ekonomické oblasti, lichvářské úroky, obrovské daně, jakož i robotní práce byly jako tři dýky vražené do těl otroků a nevolníků, představující 95% obyvatelstva.
   Tři feudální páni  Vlastníci nevolníků se skládali ze tří typů feudálních pánů: vládních úředníků, aristokracie a vysokých lámů. Dohromady představovali pouze 5% veškeré populace, ale vlastnili veškerou půdu, pastviny a většinu domácích zvířat. Vládní úředníci nebo bývalá místní vláda v Tibetu přímo vlastnili a spravovali část půdy. Aristokracie měla dědičnou půdu a kláštery vlastnily léno a darovanou půdu. Podle statistik z června 1959 měl Tibet 3,3 mil. ke (15 ke je jeden hektar) obdělávané půdy před demokratickou reformou. Místní vláda měla 1,2837 mil. ke, představujících 38,9%, aristokracie 790 tis. ke, představujících 24%, kláštery a vysocí lámové 1,2144 mil. ke, či 36,8%, kdežto zemědělští vlastníci pouze 9.900 ke, tedy 0,3%.
   Nevolníci a otroci  Nevolníci a otroci, představující 95% populace v Tibetu, neměli ani půdu ani osobní svobodu. Byli majetkem tří feudáních pánů, jedna generace za druhou, a připoutáni k půdě patřící feudálním pánům. Nevolníci a otroci spadali do tří hlavních vrstev – čapa, tuičiung a langšen, z nichž první dvě vrstvy byli nevolníci, poslední vrstva byli otroci.
   Nevolníci čapa dostávali k obdělávání kousek půdy od feudálních pánů, a vykonávali nucenou práci pro vlastníka půdy. Připoutáni k této přidělené půdě, byli fakticky vlastnictvím tohoto vlastníka nevolníků. Na rozdíl od zemědělských hospodářů neměl nevolník osobní svobodu a nesměl opustit svého pána podle své vůle. Musel každoročně vykonávat různé nucené práce, obdělávat půdu svého vlastníka bez nároku na plat a navíc platit různé najemné a daně (materiální a peněžní formou). Nevolník měl pouze právo užívat propůjčenou půdu, ale neměl právo ji vlastnit. Nemohl ji tedy ani prodat. Čapa představovali 60%-70% všech nevolníků.
   Tuičiung  znamená „nevolníci nízké kasty“. Byli chudší než čapa a jejich sociální pozice byla mnohem horší. Někteří si pronajímali kousíček půdy od feudálního pána s podmínkou, že budou bezplatně pracovat na obdělávání jeho půdy. Obilí získané z pronajaté půdy vystačilo pouze na nejbídnější živoření. Někteří tuičiungové byli řemeslníky, jiní žili tak, že prodávali svou práci. Každým rokem platili otrockou daň svým pánům. Tuičiungové obecně představovali tak 30%-40% všech nevolníků.
   Langšeng  znamená nevolníky chované doma, - byli ve skutečnosti otroci. Neměli žádné prostředky k životu a neměli ani žádná osobní práva. Pracovali pro svého vlastníka celý život zadarmo, pouze za minimum, aby se udrželi při životě. Byli pod přísnou kontrolou vlastníka, který měl právo je darovat, vystěhovat, používat je pro hypotéku jako záruku nebo je prodat. Většina langšengů dělala špinavou práci nebo jinou přidělenou činnost v domě svého pána. Jejich děti jim nepatřily. Když vyrostly, staly se také langšengy-otroky navždycky. Langšengové se dědili z generace na generaci. Předpokládá se, že langšengové byli pozůstatky otrokářského systému v tibetské historii.
   Panství a kmeny  Způsob vlastnění a hospodaření půdy feudálního panství je jeden ze základních charakteristik feudálního nevolnictví v Tibetu. Feudální panství v Tibetu spadalo obecně do tří kategorií: vládní panství, která byla přímo ve vlastnictví místní vlády, panství náležející aristokracii a panství v klášterním vlastnictví.
   Feudální páni dělili obvykle svou půdu na spravovanou přímo jimi a půdu „ča“ přidělenou čapům. Veškerá práce prováděná nevolníky bez kompenzace a veškeré získané obilí patřily vlastníku nevolníků. Čím více půdy měl feudální pán, tím bylo větší vykořisťování nevolníků. Čapa, který obdělával přidělenou půdu, vykonával nucenou práci pro vlastníka půdy a pro místní vládu.
   Feudální pán měl svou juristikci nad pastvinami, kde kmeny byly jednotkami pastvin. Zcela odlišně od kmenů primitivních společností byly tibetské kmeny administrativními jednotkami rozdělenými mezi tři typy feudálních pánů, a  také administrativními institucemi, které vykořisťovaly nevolníky připoutané k pastvinám.
   Každý pán měl svou vlastní pastvinu a vlastnil i příslušné nevolníky k ní připoutané. Rozdíl mezi pastvinářskými a farmářskými oblastmi byl takový, že díky charakteru pastvinářské ekonomiky mohl nevolník žijící na pastvině vlastněné určitým pánem pást dobytek na pastvinách vlastněných jinými pány. Proto měli pastevečtí nevolníci přímé i nepřímé pány. Pro svého přímého pána vykonávali různé typy neplacené práce a i když nebyli ve vlastnictví svých nepřímých pánů, museli jim platit „daně z trávy“.
   Ča placené chozením“ a „ča placené rukou“  Ča byl v Tibetu obecný termín širokého významu včetně roboty, daní a pozemní renty. Obsah termínu „ča“ může být rozdělen do dvou částí: ča-placené chozením, pracovními službami vykonávanými nevolníky, yaky, koni či osly a ča-placené rukou, včetně v podobě peněz. Podle údajů zjištěných v době demokratické reformy v Tibetu, ča-placené robotou představovalo asi 60% a ča-placené penězi asi 40%. Otrocká práce představující 65% ča byla vykořisťovatelská. Navíc musel nevolník platit několik desítek nebo stovek druhů rozličných daní a poplatků.
   Vnitřní ča, vnější ča a otrocká práce  Vnitřní ča představovalo placení věcnou formou a otrockou prací nevolníka. Různé druhy pracovních služeb pro ústřední a místní vládu byly považovány za vnější ča, známé jako wula nebo otrocká práce. Wula se původně vztahovalo na otrockého pracovníka, který poskytoval koně, doručoval dopisy a dokumenty a zabepečoval dopravu pro úředníky dynastie Juan (1271-1368), kteří cestovali mezi Tibetem a Siningem. Také dynastie Ming (1368-1644) a Čching (1644-1911) měly otrocké pracovníky pro ústřední vládu. Nevolníci rovněž sloužili úředníkům místní vlády při služebních cestách v rámci Tibetu a při přepravě různých materiálů pro tibetskou vládu. Byly to nucené pracovní  služby přidělené místními vládami nevolníkům a spadaly pod vnější ča.
   Dobytčí renta, pevná a pohyblivá V tibetských pastvinářských oblastech byly uplatňovány dva typy dobytčí renty – pevná a pohyblivá. První znamenala, že feudální pán dal pasteveckému nevolníkovi nuceně chovat určitý počet dobytka a nevolník mu musel platit pevnou rentu každý rok, bez ohledu na to, kolik zvířat se narodilo či pošlo. Pevná dobytčí renta byla nucená daň přidělená od feudálního pána a nevolník nemohl ani neuposlechnout jeho příkazů ani zrušit daň. Dokonce i když všechna zvířata pošla a pastevec zemřel, jeho děti, případně vnoučata musely platit původně dojednanou sumu a v případě, že celá pastevcova rodina zemřela, museli dobytčí rentu za pastevce platit další příbuzní a blízcí.
   Pohyblivá renta znamenala, že si pastevec převezme od vlastníka určitý počet dobytka a informuje ho, kolik kusů se v průběhu roku vylíhlo nebo zahynulo. Počet uhynulých kusů zvířat prokazuje kůžemi a po tomto prokázání počtu uhynulých kusů se o ně platba snižuje. Přijmy z pohyblivé dobytčí renty činily od 50% do 60% ročních výdajů na dobytčí produkci, někdy dosahovaly až 70%.
   Lichva, zadlužení dětí a vnoučat a společná záruka dluhů  Lichva - to byl důležitý prostředek uplatňovaný feudálními pány v Tibetu k vykořisťování nevolníků. Všichni páni byli vlastně i lichváři.
   Dalajlámové všech dob zřizovali instituce pověřené půjčovat lidem peníze. Podle neucelených údajů v účetních knihách v roce 1950 byly 3,038.581 taelů tibetského stříbra půjčeny na lichvářský úrok a 303.855 taelů tibetského stříbra bylo vybráno na úrocích.
   Všechna oddělení na všech stupních místních vlád a úřadů používala lichvy, neboť vláda chápala praxi půjčování peněz a vybírání úroků za svou úřední povinnost. Úrok schválený vládou byl 10%.
   Bez výjimky všechny kláštery v Tibetu používaly lichvu. Dle provedeného šetření v době demokratické reformy činily obilní půjčky poskytnuté třemi velkými kláštery ve Lhase celkem 1,623.273,- ke (jedno ke se rovná 14 kilogramů), s celoročním příjmem z úvěrů, který dosahoval 285.692,- ke. Úrok z lichvářských půjček čítal 25% až 30% z celkového příjmu tří velkých klášterů. Úrok z pěněžních půjček vyžadovaný kláštery byl obvykle 30%.
   Většina aristokratů rovněž půjčovala peníze na lichvářskou míru úroků. Úrok činil od 15% do 20% jejich příjmů. U aristokratů činil úrok z peněžních půjček 20%, u obilních půjček ze zapůjčených 4 ke se muselo navrátit 5 ke. U zapůjčených 5 ke se muselo vrátit 6 ke. Šetření učiněné v Dengqenu, Gyuangze a Bainangu ukázala, že kláštery počítaly jako nejvyšší částku lichvy 40%-50%, vláda 20%-25%, aristokraté 15-20%, ostatní lidé 5%-10%.
   Nevolník mohl získat dva typy půjček: dluh dětí a vnuků a společně garantovaný dluh.
   Dluh dětí a vnuků je znám též jako dědičný dluh. Některé dluhy zůstávaly nezaplacené po celé generace a ani sám nevolník vždycky nevěděl, která generace je nadělala, jak mnoho si půjčila do začátku a kolik z dluhu bylo uhrazeno. Věřitel pouze ohlásil poskytnutí půjčky a požádal zadluženého nevolníka, aby zaplatil. Když nevolník dluh nemohl zaplatit, pán obnovil půdu ča (půdu danou pánem nevolníkovi, aby ji obhospodařoval, pro niž nevolník musel poskytovat otrockou práci), aby na té půdě založil hypotéku. Aby mohl nevolník dál na té půdě žít, musel by vyplatit půdu poskytnutou jako platu za dluh pánovi. A tak nevolník, který obdělával půdu ča, musel pracovat pro pána a uhradit pozemkovou rentu jako úrok z dluhu. Podle průzkumu bylo 80%-90% nevolníků z Tibetu zadluženo, 30%-40% mělo dědičný dluh. Procento úroku z dluhu činilo asi 30% celkového příjmu nevolníka. Úrok z dědičného dluhu byl ještě vyšší. Když se nevolníkovi rozpadla rodina a jejich členové žili rozděleně, rozdělili si i zadlužení. Každý člen rodiny musel podepsat věřiteli úpis a platit úvěr podle kontraktu.
   Společně garantovaný dluh Opatřila-li si úvěr domácnost, pak jedna i více domácností bylo garanty. Když si úvěr vzalo více domácností, garantovaly si ho vzájemně a když si všechny domácnosti vesnice vzaly úvěr, ručily všechny domácnosti vesnice jedna druhé. Když se jedna domácnost vyhnula placení, zaplatili za ni garanti a když nevolník zemřel a nezanechal děti, muselo dluh zaplatit mnoho domácností. I když všichni členové zadlužené rodiny zemřeli nebo odešli, byl za úhradu poskytnutého úvěru zodpovědný nevolník čapa, který přišel obdělávat půdu po dřívější dlužníkovi.

   2.Charakteristika sociálně politického systému
   Ekonomické zájmy vlastníků nevolníků byly chráněny udržováním sociálně ekonomického systému a jeho svázaností náboženské a sekulární vlády, přísné hierarchie a přísnými trestními zákony. Nevolníci a otroci, vykořisťováni ekonomicky, neměli ani osobní svobodu ani demokratická práva. Ta byla překryta posvátnými příkazy náboženských privilegií. Nevolníci a otroci vydrželi trpět na tomto světě v naději na lepší život po smrti.
   Místní politická moc formou spojení náboženské a sekulární vlády   Podstatou politicko-náboženského systému byla kombinace náboženské a politické moci pánů vládnoucích a utiskujících lidi duchovně i politicky. Místní vláda v Tibetu se nazývala kašag, což znamenalo „instituce, která vydává příkazy“. Místní vláda byla složena z vysvěcených lámů a aristokratů, kteří reprezentovali zájmy vlastníků nevolníků. Status náboženských úředníků byl vyšší než civilních úředníků. V souvislosti se systémem vlády Čchingů byl kašag, který spadal pod přímé vedení dalajlámy a čchingských úředníků umístěných v Tibetu, složen ze čtyř kablonů. Třináctý dalajláma stanovil, že šéfem kablonu musí být náboženský úředník. Pod kašagem, nejvyšším správním orgánem, byl sekretariát se čtyřmi náboženskými úředníky a revizní oddělení se čtyřmi civilními úředníky.
   Prostřednictvím sekretariátu byl připojen ke kašagu, což bylo fakticky pod přímé vedení dalajlámy. Jestliže kašag chtěl položit důležitou otázku dalajlámovi, musel tak učinit prostřednictvím sekretariátu. Celkově nižší stupeň správy (na úrovni prefektury či okresu) pod místní vládou Tibetu byl pod zodpovědností jednoho lámy a jednoho civilního úředníka, z nichž prvního jako hlavního. Některé velké kláštery měly zvláštní politická privilegia. Měly právo jmenovat úředníky a zřizovat soudy a vězení a vykonávat soudní moc.
   Nevolníci jako majetek vlastníků nevolníků    
   Protože feudální páni vlastnili půdu a jiné prostředky výroby, mohli zbavit nevolníky základních prostředků k životu, vykořisťovat je a odsoudit k chudobě. Půda byla řetězem spoutávajícím nevolníky. A jako jiné prostředky výroby byli i nevolníci ve vlastnictví pánů. Čím více měl pán nevolníků, tím byl bohatší. Mohl je půjčovat, převádět jinam, dávat jako vklad do hry a zastavovat je na hypotéku, dávat je darem či je prodat. Někteří nevolníci byli po čase převáděni či prodáváni znovu a znovu. Jakmile se nevolníkovi narodilo dítě, stalo se majetkem pána a když nevolník zemřel, jeho vlastník jen vyškrtl ze seznamu jeho jméno. Pokud se chtěl nevolník oženit, musel dát především dar pánovi. V případě, že nastávající manželé patřili různým pánům, musel být jejich sňatek schválen oběma pány. Někdy si nevolník musel svou manželku od pána koupit a někdy musel třetí nevolník u jednoho z pánů zaujmout místo příslušného nevolníka. Někdy dokonce i potom, co se nevolníci vzali, patřili každý jinému pánovi a případný mužský potomek patřil otcovu pánu a ženský potomek matčině pánu.
   Otrocká daň  Nevolníci, kteří nevykonávali neplacenou práci pro svého pána, i ti, kteří odcházeli z domova, museli platit každý rok ve stanovený termín svému pánu otrockou daň na znamení toho, že mu patří. Nezáleželo na tom, jak daleko byli od domova, byli spoutáni svými „okovy“ a nemohli být ani se cítit svobodnými.
   Tři stupně a devět tříd“  Podle ustanovení tibetské místní vlády bylo obyvatelstvo rozděleno do tří stupňů a devíti tříd: vrchní, střední a spodní stupeň a každý stupeň měl horní, střední a spodní třídu. Všichni žijící budhové a aristokraté byli vysoce postavení lidé. Obchodníci, úředníci a majitelé stád a velcí čapové ve vesnických oblastech byli lidé středního stupně. Pracující lidé nižší úrovně, nevolníci a otroci byli lidmi nižšího stupně. Kováři, řezníci a nosiči mrtvol byli nejnižšími lidmi z nejnižších tříd, jejich status byl ještě nižší než obyčejných občanů. Nesměli s nimi sedět u jednoho stolu, nesměli pít s nimi čaj nebo víno ze stejného poháru. Když se osoba nižšího řádu dopustila přestupku proti osobě vyššího řádu, podléhala různým trestům. Řád stanovil: „tak jako jsou lidé rozděleni do různých řádů a tříd, je také cena jejich životů rozdílná“. Těla vysoce postavených osob měla cenu jako jejich váha ve zlatě, zatímco příslušníků nižších stupňů se rovnala víchu slámy.
   Soudnictví a tresty  Vzhledem k tvrdosti feudálního nevolnického systému vlastník nevolníků je vykořisťoval a utiskoval a nakládal s nimi jako s vlastním majetkem. V zájmu posílení politicko-náboženského systému byla přijata celá série zákonů ke sjednocení náboženské a sekulární vlády. Podle zákoníku vládnutí tří typů pánů nad nevolníky bylo boží vůlí, nevolníci byli předurčeni trpět a nesměli bojovat za svůj osud. Místní vláda, orgány odpovídající prefekturám či okresům, páni a vlastníci nevolníků směli vykonávat soudní pře. Každý velký klášter měl soudce k vedení procesů. Jestliže mnich se dopustil porušení zákona, musel být nejprve souzen klášterem a žádná vláda na žádném stupni neměla práva se vměšovat. Rozsudek kláštera měla stejnou právní platnost jako vládní. Vlády na všech stupních měly suterény domů pro vězení, páni mohli zřizovat vězení na svém panství a velké kláštery měly místa pro věznění nevolníků. Ve Lhase někteří trestanci, spoutáni na rukou a nohou, žebrali o potravu na ulicích, někteří byli posláni do odlehlých oblastí, aby byli doživotními nevolníky. Jestliže někdo porušil právo, soudy a vězení v Tibetu ho trestaly tucty krutých prostředků, jako je vydloubnutí očí, uříznutí nosu a uší, useknutí rukou, utržení nohou, přinutit ho nosit na hlavě kamenný klobouk nebo sedět v kamenné kleci nebo strčit jej do hnoje. V takové společnosti se vůbec nedalo hovořit o demokracii, svobodě či lidských právech.

   3.Sociální stagnace a úpadek
   Pod dlouhou vládou feudální svévole se tibetská společnost dostala do stavu stagnace a úpadku, tvrdého potlačování sociálního pokroku a vývoje produktivity práce. Sociální rozpory se zostřovaly den ode dne.
   Ekonomický úpadek  S jednoduchými nástroji museli mnozí tibetští obyvatelé, nemajíce železné náčiní, používat dřevěné pluhy a motyky a někteří byli ještě závislí na kultivaci cestou vysekávání a vypalování.  Výsledkem toho byla velmi nízká produktivita práce v Tibetu, produkce obilí stagnovala po jedno až dvě století, někdy se i dále snižovala. V podmínkách primitivního vypásání pastvin se zhoršoval stav dobytka, epidemie mezi dobytkem byly hrozivé, úmrtnost vysoká. Navíc byly metody zpracovávání produktů domácích zvířat primitivní.
   Kulturní stagnace  Jako důsledek spojování náboženské a sekulární vlády se náboženství stalo dominantní ideologií. V zájmu zachování feudálních privilegií feudální páni duchovně lidi zotročovali, využívali náboženství jako nástroje podrobování lidu, dalších ústupků a útisku. Každá nová ideologie, kultura, věda či technika byly považovány za bludařství. Tak byl lid ideologicky vězněn a popularizace výchovy, rozvoje vědy a kultury byla potlačována. 90% národa, který vybudoval tak nádhernou starou kulturu, bylo negramotných.
   Bída lidu  Nevolníci a otroci byli nuceni tvrdě pracovat pro vlastníka nevolníků, podrobovat se otrocké práci, platit různé poplatky a daně, trpět rozsáhlé, násilné ekonomické vykořisťování. Bojovali za svou existenci na samé hranici bídy, hladu a smrti. Před demokratickou reformou bylo z celkového počtu 37 tisíc obyvatel ve Lhase 4 až 5 tisíc žebraků a z populace méně než 10 tisíc v Xigaze se 2 až 3 tisíce živili žebráním. Utrpení v Tibetu bylo hrozné a nic se nečinilo pro jeho zmírnění. Průměrná délka života byla 35.5 let a počet obyvatelstva v Tibetu se z několika milionů snížil na méně než milion. Nevolníci a otroci se bránili vykořisťování a útlaku pomalou prací, odmítáním platit daně a vykonávat robotu, útěky a revoltou.
   Takto popsaná situace nebyla záležitostí dávné doby, byly to sociální podmínky ještě před rokem 1959, když dalajláma byl u moci. Malý počet lidí v exilu v cizích zemích, kteří dnes vykládají o demokracii, svobodě a lidských právech, nebyli nic jiného, než vlastníci nevolníků, kteří pošlapávali lidské právo tibetského lidu. Pod jejich vládou byl tibetský lid krutě potlačován politicky a vykořisťován ekonomicky. Vedl snad bídnější život než kterýkoliv lid na světě. Cožpak takový sociální systém neměl být odstraněn? Byl to skutečně ten poslední „Šangri-la“, jak vyhlašují někteří cizinci, kteří dobře neznají skutečnou situaci?  



< Suggest To A Friend >
 
     <Print>